Teodolit vs. totálka

Jak šel čas v zeměměřičství....

Během stavební praxe se většina z vás jistě setkala s pojmem teodolit a totální stanice. Protože se jedná o přístroje, které již spíše používají skuteční odborníci na vytyčování a zeměměřičské práce, zkusíme si tyto dva pojmy vysvětlit alespoň trochu laicky.

Teodolity se používají v zeměměřictví (geodézii) již od 19. století pro měření prostorových souřadnic. Narozdíl od jednoduššího optického nivelačního přístroje jsou vybaveny dvěma vzájemně kolmými otočnými osami a kolmé záměrné přímky. Z tohoto pohledu se kontrukce ani moderních digitálních teodolitů nijak nezměnila. Stejně tak je podmínkou nutnost, aby dalekohledem teodolitu byl měřený bod viditelný.

Vzhledem k tomu, že teodolitem určujeme 3 prostorové souřadnice (zatímco optickým nivelačním přístrojem pouze dvě), je nezbytné, aby každý teodolit byl vybaven také dákoměrem. Takto vybavený teodolit se nazývá tachymetr a umožňuje určit vodorovný směr, svislý úhel a vzdálenost, a to vše současně. Souřadnice takto naměřené se převádějí na souřadnice pravoúhlé a to s využitím goniometrických funkcí ručně (v minulém století) nebo pomocí SW vybavení moderních přístrojů.



Je zřejmé, že dnes jsou používány teodolity elektronické, digitální s přesností vteřinovou, které umožňují automatický odečet úhlů. Dražší modely teodolitů disponují kvalitní optikou s velkým zvětšením dalekohledu a obvykle jsou vybavené i vertikálním kompenzátorem, který zajišťuje spolehlivé měření vertikálního úhlu a minimalizuje chyby z urovnání přístroje. S teodolitem lze docílit i měření vzdálenosti za použití odečítající (nivelační) latě, ale tato metoda určení vzdálenosti není příliš častá a v praxi se nepoužívá. Teodolit je využíván především k zakládání staveb, vertikálnímu usazování, určení či vytyčení sklonů a nivelaci.

A jak víme, na správném geodetickém zaměření a vytyčení stavby závisí veškeré další navazující stavební práce. Proto se s teodolitem setkáte právě při přesném měření a vytyčování vodorovných a výškových úhlů.



A od optických nebo digitálních  - dnešních - teodolitů byl jen krůček ke vzniku přístroje, který je dnes všeobecně označován jako totální stanice. Totální stanice využívá, narozdíl od teodolitu, k měření vzdáleností světelný paprsek, jehož přesnost je v hodnotách mm a dosah takového dálkoměru se pohybuje v kilometrových hodnotách.

Tedy shrnuto: elektronický teodolit doplněný o laserový dálkoměr se nazývá totální stanice.

Totální stanice umožňuje práci s vodorovnými úhly, výškovými úhly, vzdáleností a provádí přepočet na pravoúhlé souřadnice. Vzdálenost je určena s milimetrovou přesností díky vestavěnému světelnému dálkoměru. Měřené hodnoty jsou ukládány do paměti a lze je přenést do počítače k dalšímu zpracování. Do přístroje je možné rovněž souřadnicová data importovat a tato v terénu vytyčit a stabilizovat.

Při používání totálních stanic je obvykle třeba dvou pracovníků, kdy jeden ovládá samotnou stanici a provádí měření, zatímco druhý se pohybuje na pozici bodu, který stanice zaměřuje. Tento pracovník je obvykle vybaven tyčí-výtyčkou s odrazným hranolem, od kterého dochází k odrazu parsku zpět do totální stanice. Takovýmto přístrojům se říká dvojmužné totální stanice.
Nejmodernější přístroje jsou již ovšem navrženy pro obsluhu pouze jedním pracovníkem, tzv. jednomužné nebo-li robotické totální stanice. V režimu robotickém jsou schopny měřit vzdálenosti i bezodrazově, případně se samy zacílit na měřený bod.

Totální stanice jsou v současné době stále častěji nahrazovány přesnými geodetickými GPS přístroji.

Jsou ale činnosti, kde se bez totální stanice nelze obejít. Například při měření a vytyčování vlastnických hranic v zalesněných či hustě zastavěných oblastech, přesném vytyčování obvodového zdiva a příček na stavbách či měření 3D souřadnic v interiérech.